1. Právě čtete:
2. Hlavní stránka
3. Naši spokojení pacienti
4. Jana Bouberlová

Jana Bouberlová
grafička

"Díky překonání strachu z operace mám svět zase barevný"

Překonat strach z operace očí bylo pro mě jedním z nejtěžších životních rozhodnutí. Ale i kvůli mé profesi grafičky bylo jasné, že není na co čekat. Díky pomoci ze strany rodiny a kolegů se mi podařilo strach překonat a svět mám opět barevný.

To, že je něco hodně špatně, jsem pochopila v momentě, kdy se mi na ulici na vzdálenost cca 10 metrů nepodařilo rozeznat kufr od psa. Na pár kroků jsem nepoznala vlastního manžela a o řízení auta nemohla být ani řeč. Když jsem otevřela knihu, tak jsem myslela, že text je vytištěn šedivě. Prakticky jsem přestala jezdit na kole, přestože jsem kdysi objela půl Evropy. Zkrátka všechno špatně. Diagnóza „šedý zákal” v kombinaci s mými dioptriemi byla smrtící.

Kostky jsou vrženy

Operace šedého zákalu, o které můj optik a i někteří známí, kteří ji absolovovali, říkali, že je to jenom fik fik, nade mnou visela jako Damoklův meč. Vzdorovala jsem, ráno jsem vycházela na ulici s nadějí, že tak, jak se stav rychle zhoršoval, se třeba stejně rychle zlepší. Naivka... Jednoho dne jsem se žertem o svých „radostech” s očima svěřila své kolegyni z brněnské redakce. Je to žena činu a poté, co jsme dohovořily, neváhala kontaktovat své známé z kliniky NeoVize a předala jim mé číslo. Byla jsem opravdu překvapená, když mi vzápětí zavolali z pražské pobočky, abych si domluvila termín předoperačního vyšetření. A poté už šlo vše ráz na ráz. Přijetí na klinice bylo opravdu milé, vyšetření důkladné, termín zákroku dohodnut. Bylo rozhodnuto. Samotná operace proběhla skutečně rychle, byl to vlastně i hezký vizuální zážitek bez jediného pocitu bolesti. Pan doktor Továrek během zákroku i žertoval. Ve středu mi spravil jedno oko, v pátek to druhé.

Prozření

Největší prozření přišlo ve chvíli, kdy jsem s hrůzou zjistila, co všechno jsem poslední roky neviděla. Sojka sedící na javoru před mým oknem, barva nového trička, ale i upatlaná kuchyňská linka a vrásky na krku. No co už, některé věci asi tak úplně vidět nepotřebuju, ale je dobře, že je vidím. Dva dny jsem chodila po Praze a jen se dívala, kde je opravený dům nebo kde zasadili kytky. Najednou jsem zdravila známé, protože jsem je konečně poznávala. Vlastně nevím, jak dlouho jsem všechny krásy světa viděla nebarevně a rozmazaně. A ani nevím, jak se mi v mé práci grafičky dařilo odhadovat barvy na monitoru, nebo jak jsem mohla přečíst docela dost knih, uplést několik svetrů nebo na začátku pandemie šít roušky. Nevím, jak dlouho se podobné věci dají dělat tzv. popaměti. Pamatovala jsem si barvu střechy chaty na druhém břehu řeky, ale že ve skutečnosti před půl rokem vyměnili krytinu a že je místo zelené červená, jsem zjistila, až když jsem začala znovu pořádně vidět. 

Závěrem

Kdybych podobný text četla před půl rokem, tak si asi řeknu – blábol, tobě se to mluví, když už to máš za sebou. Nejtěžší na celé anabázi bylo rozhodnutí změnit zoufalý stav věci. Velmi mi ale pomohl přístup personálu kliniky, který mě vlastně nenechal vydechnout. Nebyl čas pochybovat, nebo dokonce couvnout. Žádné přijďte za měsíc, vyšetříme a zákrok uděláme někdy v budoucnu. Kéž by se všechny zdravotní problémy daly zvládnout tak rychle a jednoduše jako v NeoVizi. Život bez brýlí je skvělý.