1. Právě čtete:
2. Hlavní stránka
3. Naši spokojení pacienti
4. David Chloupek

David Chloupek
dobrovolník a hráč famfpálu

"Brýle v mém mladším věku výrazně ovlivnily hlavně peněženku mých rodičů."

Pan David Chloupek podstoupil v DuoVizi odstranění dioptrií laserovou metodou NeoLASIK  a osvobodil se tak od brýlí, které ho omezovali v jeho životních plánech. 

Napsal pro nás skvělý článek, ve které popisuje úskalí života s brýlemi, ale také co pro něj nový život bez nich bude znamenat a jak se na něj těší.

Brýle, roušky a famfrpál

S brýlemi to se mnou bylo jako na houpačce. První setkání s nimi bylo na mém obličeji v první třídě a ve druhé třídě jsem je ztratil na škole v přírodě na noční bojovce. Tak mi nezbývalo nic jiného, než být bez nich. Měl jsem jen 0,5 dioptrie na dálku, tak to celkem šlo. Na vyšším stupni jsem už jsem nechtěl sedět vpředu jako vzorný žáček, přestěhovat se do zadních lavic mezi rebely:-), ale nešlo to. Uvědomoval jsem si, že nevidím na školní tabuli. Mých 3,5 dioptrie mě donutily se k brýlím vrátit, nejdříve s odporem, ale pak jsem si zvykl.

Má zraková vada ovlivnila hlavně peněženku mých rodičů, protože jsem měl brýlí nepočítaně. Některé z nich potkaly „nešťastné nehody“, které raději nebudu rozvádět, protože na to nejsem hrdý. Přišlo dospívání a já moje brýle jsme k sobě cestu nenašli.

Brýle mi navíc bránily mému snu, protože od dětství se chci stát mužem zákona a kvůli dioptriím bych nesplnil podmínky k přijetí.

Jsou ale úplně obyčejnější momenty v životě, kdy mi brýle vyloženě překážely. Například, když začalo pršet, tak jsem nadával, že nemám na brýlích stěrače, aby mohl vidět. Obdobná situace nastávala na lyžích, kdy se sníh nalepil na brýle a já si připadal, jak pan Krtek ze seriálu Simpsonovi. Frustrace pokračovala, když člověk vkročil do tepla, kdy se zamlžily a stále jsem viděl nic.

Ale asi úplně nejvíce mě brýle limitovaly u mého oblíbeného koníčku Famfrpálu, kdy při běhu padaly na zem nebo se doslova odlétaly do dáli při kontaktu s jiným hráčem.

Mudlovský famfrpál

Tento sport vychází z knih o Harrym Potterovi. V roce 2005 vznikl v Americe a do České republiky se začal dostávat někdy v roce 2015. Postupně nabýval na popularitě, takže v roce 2016 vznikla Česká asociace famfrpálu. Čtenář neposvěcený Potterovským světem asi nezná jeho pravidla, tak jen v krátkosti. mudlovský je proto, že ho nehrají lidé obdaření magií, ale obyčejní smrtelníci, v knihách známí jako mudlové. Nelétá se tedy na košťatech, ale běhá se pěkně po svých s tyčkou z umělé hmoty mezi nohama. Jedná se o míčový kolektivní sport a proti sobě se staví sedmičlenná smíšená družstva. Jsou zde střelci, brankáři, odrážeči, kteří se snaží skórovat nebo naopak skórování zabránit. V určeném čase se zapojuje do hry nejpodivnější postava celé hry. Figura ve žlutém zvaná Zlatonka se zavěšeným tenisákem na zadku. Pokud o svůj tenisák přijde, hra končí. Je to chvílemi mela, ale jedná se o boj s jasnými pravidly.

Dovolte mi, abych pozval všechny, kdo by měl zájem a chtěl by si famfrpál zkusit. Famfrpál se hraje v Praze, Českých Budějovicích, Olomouci, Žatci, Plzni i v Brně. Máme i reprezentační mužstvo České republiky. Sám jsem měl tu čest odehrát zápas proti Slovensku. V létě jsem měl jet na turnaj do USA, ale plány mi zhatila covidová epidemie. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. V letě bych musel jet ještě s brýlemi. Až se bude turnaj konat příští rok, pojedu už bez nich a na to se moc těším.

Z toho, co jsem se snažil popsat, jasně vyplývá, že hrát famfrpál s brýlemi je nebezpečné, protože zde není o kontakty nouze. A hrát bez brýlí je zase nemožné. Zkoušel jsem čočky, ale ty jsem snášel velmi špatně.

Pracuji ve Státní správě hmotných rezerv na pozici účetního, ale v době první covidové vlny, bylo potřeba každé ruky. Tak jsem se přesunul na dobrovolnické místo skladníka a vyměnil pohodlí kanceláře za práci ve skladu. Zde jsem narazil na další úskalí života s brýlemi. Při distribuci roušek a ostatních ochranných prostředků z centrálního skladu jsem svou roušku nesměl sundat ani na okamžik. Brýle se mi neustále zamlžovaly. Neustále jsem je zdvihal, dával na je na hlavu a zase zpátky. Tu práci bylo potřeba dělat rychle a efektivně a mě brýle neustále zpomalovaly a zdržovaly. Brýle a roušky prostě nejdou dohromady.

Probíral jsem své plány podstoupit laserovou operaci s mojí oční lékařkou. Řekl jsem jí o všem, co mě v životě omezuje a svěřil se i s mým snem, stát se policistou. Mluvil jsem s ní i také o svých obavách, které jsem před zákrokem měl. Přeci jen jde o oči. Paní doktorka mé obavy rozptýlila a operaci mi doporučila jako dobré řešení.

Navíc jsem měl oporu v rodině. Moje sestra i mamka mě v pravý čas popostrčily a já ji za to zpětně moc děkuji. Mám to totiž za sebou a vypadá to, že do konce života budu spokojený.

Věřím, že má upřímná zpověď dodá odvahu dalším lidem, kteří ještě váhají, zda jít na laserovou oční operaci.

Váš David Chloupek