Lucie Valešová

16.08.2017

Medicínu jsem si vybrala kvůli lásce k biologii a zároveň jsem chtěla, aby mě má budoucí profese uživila. Navíc jsem vždy ráda komunikovala s lidmi a pomáhala jim, kdykoliv jsem měla příležitost. Pro oční lékařství mě až ve druhé polovině studií nadchl zápal a přednášky docentky Říčařové. I díky ní jsem si na praktikách uvědomila, že oftalmologie je pro mě to pravé. Po studiích jsem žádala o místo na plzeňské oční klinice, jenže profesor, který tam tehdy působil mě ani nepustil dovnitř. Stoupl si mezi dveře a řekl mi, že jsem přece ženská, a proto budu pracovat na interně, a ještě za to budu platit. Odcházela jsem s pláčem a začala hledat práci jinde. Sice jsem si to neuměla představit, ale nakonec jsem se přestěhovala do Prahy a začala pracovat ve Všeobecné fakultní nemocnici. V ní jsem zůstala dvacet let, naučila se spoustu věcí a poznala mnoho skvělých lidí. Moc ráda na to období vzpomínám. Koneckonců jsem ráda, že mě pan profesor v Plzni takhle „vyprovodil“.

Dělat věci po svém

Po mnoho letech na jednom místě má člověk tendenci měnit práci k obrazu svému. Jenže to ve velké nemocnici nejde. Protože jsem však mívala víkendové služby na jedné soukromé klinice, naskytla se mi později příležitost založit si vlastní ambulanci, kde jsem byla jediná lékařka, což mi vyhovovalo. Postupně jsme se rozrůstali, začali se věnovat dětskému očnímu lékařství, operacím šedého zákalu a nakupovali moderní přístroje pro laserové i nitrooční operace, protože s rostoucím zájmem o naši pomoc vyvstala potřeba pacienty operovat. Postupně vznikaly také další sesterské a dceřiné kliniky. Přijímali jsme nové lékaře a já se automaticky stala primářkou. Zjistila jsem, že jsem v té roli šťastná, protože mohu spoustu věcí dělat podle vlastních představ. Na druhou stranu vždy respektuji všechny členy týmu, jejich názory a návrhy na změny k lepšímu.

Pacient je zajímavý rébus

Každý pacient je pro mě jako rébus, který je třeba nejdřív rozluštit a pak nalézt jeho správné řešení. Mezi lékařem a pacientem je podle mě svým způsobem partnerský vztah. Vysvětluji lidem, co by dle mého názoru pro ně bylo nejlepší, ale zároveň pochopím, pokud někdo takové řešení nechce. Výhodou refrakční chirurgie je, že v ní nejde o život. A myslím, že není správné provádět někomu zákrok proti jeho vůli. Lidé k nám navíc často přicházejí s velkým strachem, neobejdeme se proto bez schopnosti empatie. S pacienty si před operací vždy povídám a popisuji, jak to bude probíhat. Pozoruji jejich reakce a snažím se naladit na stejnou vlnu. Když se mi to podaří, na sál jdeme jako tým, který zákrok společně zvládne.

Přestávky pro život

Po narození dětí, dvojčat, nastal čas začít si život mnohem více organizovat. Skloubit práci s rodinou je sice obtížné a vyžaduje to dokonalé plánování práce své i ostatních, ale pokud zrovna nemám na programu operační den, lze to zvládnout. Někdy jsem s dětmi dopoledne a pracuji odpoledne, jindy zase obráceně. Jindy naopak celý den operuji třeba i v Brně. Víkendy vždy trávíme velmi aktivně. Někdy pracuji i během nich „od nevidím do nevidím“. Avšak s příjemnými přestávkami pro běžný život, který si nechci nechat ujít. Mám velkou podporu v rodině i partnerovi, který mi hodně pomáhá.

Práce srdcem

Nikdy mě ale nepřestává fascinovat, jak rychle se medicína vyvíjí. V oftalmologii a také v kardiochirurgii dochází ke skutečně převratným změnám. V době, kdy jsem jako lékařka začínala, byly dnešní metody nepředstavitelné. Laserem dokážeme uvnitř oka pracovat tak, že nenarušíme rohovku. Hojení dříve trvalo i tři měsíce, nyní je to týden. Nejvíc mě ale na práci baví to, že pacienti jsou druhý den po operaci ti nejšťastnější lidé, které můžete potkat. Radost mám i z našeho sehraného týmu, kde se na sebe můžeme spolehnout. Lidem obecně velmi věřím a vždy budu. Naši práci děláme celým srdcem a myslím, že pacienti to cítí.

Nahoru Tisk