Modelář musí vidět

05.05.2016

Když modelář začne ztrácet zrak, je to průšvih, ale snadno to pozná. Přestane především rozlišovat detaily, oči ho často bolí, svědí, slzí, někdy pobolívá i hlava. Ke zlepšení vidění pomůže lupa, ale to se ukáže jako nepraktické, nakonec to bez brýlí „na blízko“ nejde. To je ten nejednoduší případ. Horší je, když se v oku (očích) začne rozvíjet nějaké onemocnění. Třeba šedý zákal, zelený zákal nebo nedej bože rozpad sítnice. A to zmiňuji jen tři mezi lidmi nejznámější onemocnění očí, navíc laicky pojmenované, aby mi bylo lépe rozuměno.

No, nechci si v žádném případě hrát na očního lékaře, optometristu či jiného odborníka. Možná ale někoho bude zajímat moje zkušenost s postupným ztrácením ostrého vidění, což jsem jako modelář považoval za velmi vážný problém, ale především, jak jsem shodou okolností našel z tohoto průšvihu cestu ven. Možná také napomůžu v rozhodnutí těm, kteří se bojí chirurgického zásahu do vlastních očí.

První brýle na čtení jsem si musel pořídit dlouho před čtyřicítkou. V krátké době poté jsem zjistil, že už nevidím ostře ani do dálky. Řešením byly – v té době neskutečně drahé – multifokální brýle. Nabízely mi jisté pohodlí spočívající v tom, že jsem nosil jen jedny brýle. Díky speciálnímu vybroušení skel jsem viděl jak do dálky, tak na střední vzdálenost, tak i na blízko. Bohužel, tenkrát jsem netušil, že oční bulvy se s přibývajícími roky tvarově mění, což má zásadní vliv na potřebnou změnu dioptrií v mých brýlích. Což znamenalo jednou za dva až tři roky si nechat vyrobit nové multifokální brýle. A znovu za ně zaplatit. Člověk s dobrým zrakem netuší, co my „obrýlení“ utratíme za nezbytnou pomůcku, a to už vůbec nemluvím o tom, že brýle se pro mnohé staly módním doplňkem. Leč, co naplat, když člověk potřebuje vidět!

Pak jsem jednou při koukání na televizi zaregistroval nějaký problém na pravém oku. Zdálo se mi, jako bych v okrouhlém místě od středu ke dvěma hodinám koukal jakoby přes igelit. Díky malé šedivé plošce se zborcenými okraji jsem v tomto místě přestal vidět ostře. Oční lékař konstatoval, že tam dochází k poškození sítnice, což prý může být způsobeno tím, že ve vrstvě pod sítnicí, které se říká cévnatka, je otok mikrovlásečnic (něco jako křečové žíly na nohou). Tím, že v tomto místě nebyla sítnice dobře prokrvovaná a také „chlazená“, dopadající energie ze světla způsobila nevratné poškození „čipů“ na sítnici. Defekt se naštěstí podařilo zastavit a jakoby zakonzervovat konzervativní léčbou, takže stav se ani po letech nezhoršuje. Nicméně, oko „vidí“, ale v místě defektu na sítnici neostře, což jsem se částečně naučil obejít nacvičenou technikou periferního vidění.

Aby toho nebylo málo, zhruba před třemi roky jsem začal mít pocit, že svět okolo ztrácí barvy, když jsem chtěl dobře vidět na své modely, musel jsem si na stůl velmi intenzivně svítit, v autě jsem nebyl schopen přečíst digitální ukazatele na palubní desce (Citroen Picasso) a v noci jsem spíš jezdil po paměti. Hrůza! Vyšetření prokázalo progresivně se šířící šedý zákal, kterému se odborně říká katarakta. Šedý zákal patří ve vyšším věku k nejčastějším očním onemocněním, ale dá se úspěšně léčit. Toto poškození zraku je způsobené sníženou průhledností (zakalením) oční čočky, což omezuje průchod paprsků světla dovnitř oka a negativně ovlivňuje vidění.

Nikdy nezapomenu větu, kterou mi po vyšetření řekl můj oční lékař: „Člověče, vy máte na pravém oku 10 procent, a na tom „zdravém“ jen 30 procent zbytkového vidění. Vy byste měl venku chodit s doprovodem…“ Tak to ve mně hrklo! Následovalo bleskové předání na Oční kliniku DuoVize, sídlící na nám. I. P. Pavlova v Praze, kde se mne ujala špičková lékařka kliniky, zástupkyně primářky MUDr. Jana Mikšovská.

Po komplexním vyšetření očí na klinice a nezbytném předoperačním vyšetření následovaly postupně operace obou očí. Nejdříve pravého (s defektem na sítnici), za týden levého oka. Ještě před tím mi bylo paní doktorkou doporučeno řešení, které de facto vycházelo z mého požadavku: „Chci vidět bez brýlí ostře na blízko, korekci vidění do dálky snesu s brýlemi.“ Je možné žádat opačné řešení, anebo dokonce lze implantovat multifokální oční čočky, které zlepší vidění na blízko i na dálku, takže lze brýle definitivně odložit. Tyto čočky ale nejsou levné.

Bylo mi doporučeno implantovat nitrooční čočky, které obsahují tzv. žlutý filtr, jenž chrání sítnici proti škodlivému UV záření a zejm. za šera či v mlze vytváří kontrast. Jako když jsme kdysi při pořizování černobílé fotografie nasazovali na objektiv žlutý filtr. Cena operace s těmito čočkami byla okolo 4 000 Kč (za jedno oko), což je snesitelné i pro důchodce. Umělá nitrooční čočka je vyrobena z měkkého hydrofobního akrylátu a díky jeho vlastnostem zůstává stále čirá, vůči oku je šetrná a pacientům po operaci slouží po celý zbytek života. Umělá oční čočka nahrazuje dioptrickou sílu původní oční čočky a dokáže zkorigovat různé oční vady.

Operace samotná trvala ani ne deset minut, když nepočítám rozkapání a znecitlivění v podobě očních kapek. Doktora Továrka, který mne operoval, jsem požádal o komentování operace, což on s úsměvem akceptoval. Nejdříve mi sestra desinfikovala tvář a čelo a hlavu přikryla rouškou s operačním prostorem pro operatéra. Načež se nade mnou rozsvítilo silné světlo. Ačkoliv bez brýlí, i oko s poškozenou sítnicí registrovalo ve svítidle blízko sebe čtyři zdroje světla, asi výbojky. Pohled do silného zdroje světa bylo asi to nejméně příjemné z celé operace. Další anesteze v podobě očních kapek a pak už jsem ucítil, že mi fixují oční víčka v otevřené poloze. Nic jsem necítil, nic nebolelo. „Beru skalpel a vytvářím na zevním okraji rohovky řez v rohovce asi 2 mm dlouhý,“ oznámil operatér, „abych se dostal k té vaší čočce zasažené zákalem.“ V duchu jsem si pomyslel, že používá právě ten nástroj, pro který jsem po maturitě v n. p. Chirana piloval zápustky na lisování polotovaru a který dnes nabízím modelářům v N-šopíku. „Teď musím čočku odstranit, takže ji jednoduše vypláchneme,“ pokračoval lékař. Zdálo se mi to neskutečné, ale v zorném poli jsem registroval snad trubičku (samozřejmě neostře), ze které cosi vytékalo a odplavovalo to něco jako vodní řasy neurčité, asi šedivé barvy. Prostor se za pár vteřin vyčistil. Lékař nástroj vyndal a v tom okamžiku jsem již vnímal jen bílé světlo naprosto bez kontur něčeho dalšího. Uvědomil jsem si, že mozek asi zpracovává světlo lampy, které ale dopadá na sítnici přímo, nikoliv už přes čočku. Ta byla právě nenávratně vypláchnuta.

„No a nyní tam vložím nitrooční čočku z akrylátu, kterou jste si vybral,“ pokračoval ve výkladu pan doktor. „Mám ji pěkně srolovanou, takže projde tím maličkým otvorem, co jsem proříznul.“ Cítil jsem, jak mi čočku vsunuje do oka, vnímal jsem, jak se rozbalila a najednou „blik“, a já zase uviděl ony čtyři světelné zdroje nad sebou. Ale svítící daleko intenzivněji. „Ještě musím novou čočku srovnat…“ – a svět se ni zakýval zprava doleva a opačně, jak operatér nastavoval správnou polohu čočky. „Tak sestro - lepíme,“ ukončil svůj výklad doslova bleskové operace doktor Továrek. Dostal jsem doporučení, abych byl do rána v klidu, že oko bude po odeznění anestézie trošku pálit, že ho ale nemám mnout. Ráno ať si sundám náplast, kterou mi přilepila sestra, a ať se přijdu ukázat.

Ráno jsem v koupelně před zrcadlem sundal flastr a první co jsem uviděl byla tvář manželky, která zvědavě přišla okouknout maroda. „Jé, ty máš ale fůru vrásek okolo očí a pusy,“ povídám radostně z toho, jaké najednou vidím detaily. Velmi jsem ji tím „objevem“ potěšil…

Druhá operace proběhla stejně rychle a dobře jako první. Snad jsem jen viděl ostřeji světlo nad sebou, protože levé oko není postiženo defektem sítnice. „Ty brýle na dálku si ale nechte udělat až tak za měsíc, dva, vaše oči si musí na nové čočky zvyknout,“ doporučila mně MUDr. Mikšovská, když jsem k ní přišel na kontrolu. To už jsem věděl, že pokud jde o nové brýle, navštívím věhlasného optometristu Jaroslava Policara, který má svoji provozovnu kousek od sídla DuoVize, v ulici Bělehradské.

Stejně tak jako je potřeba si dobře a s rozmyslem vybrat oční kliniku, kde tým odborníků umí kvalitně – a co si budeme povídat – také za přijatelnou cenu „opravit“ vidění (podotýkám, že můj popisovaný osobní příběh je jen jednou z mnoha dalších očních operací a zákroků, které Oční klinika DuoVize nabízí), stejně je potřeba znát dobrého optometristu. Dneska, když jde člověk Prahou, v každé druhé živější ulici je nějaký obchůdek s nápisem OPTIKA. Jenže, otázkou je, kdo tam sedí a jaké má přístrojové vybavení. A hlavně, jak svoje řemeslo umí.

Za život jsem prošel řadou provozoven z nápisem OPTIKA, kde mi vyráběli brýle. Dokonce v jedné se ani nehodlali obtěžovat novým změřením dioptrií a dalších faktorů mých očí, což je důležité pro výrobu brýlí, a snad mi je chtěli zhotovit rovnou podle poukazu od oční lékařky, u které jsem byl na vyšetření. Rychle jsem se omluvil a odešel. Také už dovedu dělit oční optiky na levné a drahé. Důležitější je podle mne ale dělení na lepší, ještě lepší a ty ostatní.

Nahoru Tisk