Splněný sen: Laserová operace OČÍ

01.07.2015

Kateřina, 25 let. Čtenářka Katka nosila brýle už od dětství, ale vadit jí začaly až na střední škole, kdy začala hrát volejbal. K operaci se odhodlala o deset let později a podle svých slov lituje jen toho, že zákrok nepodstoupila dříve. Dnes může bez problému sportovat a nemusí se starat o aplikaci kontaktních čoček.

Jako dítěti mi neustálá potřeba brýlí příliš nevadila. Nejspíš jsem měla štěstí, ale nikdo z mých vrstevníků se mi nevysmíval ani mě žádným způsobem neurážel. Čím jsem však byla starší, začaly mi obroučky na nose opravdu překážet.

Život za skly
Dioptrie jsem pravděpodobně podědila, protože v naší rodině trpí vadou očí snad každý, koho si dokážu vybavit. Je všeobecně známo, že na prvním stupni základní školy jsou děti nejupřímnější a tím pádem k druhým silně necitlivé, ale já chodila do třídy s nějakou tolerantní elitou. Fakt, že mám brýle, nikomu nevadil, a když se tak zamyslím, ani mně ne. Střední škola toho však mnohem změnila. Začala jsem hrát volejbal a obroučky musely pryč. Představa, že se mi řítí míč do obličeje a já mám před očima dvě tlustá skla, která se mohou rozbít, mě děsila, a tak jsem se rozhodla pro kontaktní čočky. Ze začátku jsem si těžko zvykala na každodenní nasazování a vyjímání, ale po určité době mi přišlo automatické. O trochu více mi vadilo občasné vysychání očí a jejich nepříjemné řezání. Co mě ale nejvíce obtěžovalo, byly nehorázné ceny za čistící roztoky a samotné čočky. Proto jsem před pěti lety začala přemýšlet o operaci, která by mou vadu odstranila. Bohužel, nedostatek finančních prostředků způsobil, že se pro mě zákrok stal pouhým snem. Smířila jsem se s představou, že jinak to už nebude, a naději o životě bez dioptrií uzamkla hluboko do své mysli.

Štěstí, nebo osud?
Na nějakou dobu jsem své trápení pustila z hlavy, ale když jsem jednou večer listovala svým oblíbeným časopisem Fashion Club, narazila jsem na článek o plastické operaci. Vyzýval čtenářky, které mají nějaký problém, aby poslaly své fotografie do redakce. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám, a ještě ten večer se vyfotila. Za měsíc mi volala paní šéfredaktorka, která mi sdělila neuvěřitelnou zprávu - operaci pro mě zařídili.

Snadno a rychle
O pár týdnů později jsem už klepala na dveře kliniky, kde byla domluvená konzultace. Přivítala mě sympatická sestřička, která mi představila neskutečně milou paní doktorku. Na mých tisíc otázek mi obě ochotně odpověděly. Dozvěděla jsem se, že je metoda NeoSmile 3D® průlomovým způsobem, jak pomocí laseru řešit dioptrické vady. Protože na oko působí jen jeden laser, který ke všemu nespaluje rohovku, je zákrok šetrný a téměř bezbolestný. Veškeré pochyby zmizely a já se nemohla dočkat druhého dne, na který byla naplánovaná operace. Nevěřila jsem, že na sále strávím tak krátkou dobu. Po pár minutách bylo po všem, a to, že mám za sebou chirurgický zákrok, jsem poznala jen podle mírného pálení v očích, které však za chvíli odeznělo. Žádná jiná bolest se nedostavila. Odpoledne jsem odpočívala, a když jsem druhý den ráno otevřela oči, viděla jsem naprosto ostře. Zdálo se mi to neskutečné! Jako bych měla nasazené kontaktní čočky. Jsem tak ráda, že jsem překonala svůj ostych a rozhodla se do časopisu napsat. A také děkuji za to, že mě nepřemohl strach a já zákrok na poslední chvíli neodvolala. Ráda bych poděkovala redakci Fashion Clubu, že mi dala takovou příležitost, a celému týmu Oční kliniky DuoVize v Praze za to, že se o mě postaral s maximální péčí.

V příloze pod tímto článkem najdete také odpovědi na otázky od redakce Fashion Clubu s naší paní primářkou, z Oční kliniky DuoVize Praha, MUDr. Lucií Valešovou.